Catalogue
Preface
Wellner, K.: Úvodem k Hudečkově výstavě, p. 3-9
"Jsou dva druhy krajinářů. Jedni jsou malíři, a druzí umělci.
Krajinář, který je pouze dobrým malířem, spokojí se v n ě j š í m dojmem, vnější impressí, kterou naň příroda působila. Odtud jeho jméno: impressionista.
lmpressionista maluje prchavé vnější nálady v přírodě, hru světel a stínů, barevné impresse, atmosférické problémy. lmpressionistu nadchne každý malebný výsek v přírodě za určitého osvětlení: malebná chalupa, kupy sena, portál kathedrály, lány polí, zalité slunkem, široké obzory krajinné, cesta do vsi. Motivy tyto, které viděl okem maIíře, chytly jej pro ryze malířské, malebné kvality.
Malíř impressionista namaluje podzim, podzimní hýření zlatých a oranžových tónů pro tyto harmonie. Dívá se v přírodě jen a jen okem malíře. Všechny předměty v přírodě působí na něho stejně, t. j. po vnější malebné stránce. Jsou mu nositeli určitých barevných nebo světelných nálad a harmonií, působících malebně, t. j. ryze malířsky. Z podzimku na přiklad udělá harmonii žluté a oranžové, nebo oranžové a fialové.
Tak poznali jsme malíře-krajináře, nikoli však krajináře-umělce.
Krajinář-umělec vidí h l o u b ě j i. Je vedle malíře básníkem, filosofem. Slyšme, jak takový umělec mluví o přírodě:
»Dnes večer vracel jsem se cestou, porostlou švestkami – vyhoupl se měsíc – ve veliké kráse – a všechno, při tom bylo tuze smutné. Přechod z léta do podzimu se blíží kvapem. Políčka jsou holá – zbývají už jen otavy –. Nevím, co může býti krásnějšího a co zároveň smutnějšího – než to podzimní zrání, kdy se člověk loučí s vedrem i sálavým bezestínovým úpalem – tím polednem léta. Dnes jsem přestal definitivně pracovat a budu jen chodit – a prožívat podzimní – ne ještě zcela – ale přece jen tušené a cítěné dny, v nichž – nebe modré – zcela bez mráčku a vzduch jaksi sluncem strnulý a všechno nehybné jako před sklonken bývá.
A na jiném místě: Hrozně je smutno v polích a smutno v celém kraji. Tak tíživo a trudno, že se už do Prahy těším... Motýly běláskové taky už pohynuli. Bylo mi divně, když jsem viděl okolo cest – jako bílé chmýří jejich tělíčka, těch tanečníků slunce.«
Tak dovede mluvit o přírodě jen krajinář-umělec, jakým byl Slavíček.
Podobným krajinářem-umělcem je i Ant. Hudeček.
*
Jeho vývoj jako krajináře je s dostatek znám. Napřed to byly západy a měsíčné noci, které upoutaly jeho malířský temperament. Ukázal se v nich jako malíř krásných tlumených harmonií, molově držených, a přece tak neskonale barevných –; ukázal se v nich jako vzácný lyrik, který vycítil kouzlo subtilních večerních a nočních nálad, zastřených, pohádkových. Pak přišel podzim, poetické nálady podzimku, mezitím úžasná léta, synthésa horkého léta, konečně moře.
Pak řeklo se, že je vyčerpán.
Bylo to veliké bezpráví, které bylo spácháno na Hudečkovi. V díle jeho nenastala stagnace, ba naopak. Mistr poznal, že krajinář-umělec nesmí se spokojit jen vnějším dojmem, nahodilou náladou v přírodě. Poznal, že kraj nutno studovat, že nutno v něm žít. Vycítil, že umělec musí poznat, nechce-li vytvořit dílo všední, všechny složky, které určují ráz kraje. Poznal, že umělec musí s ním přijít do nejintimnějšiho styku, má-li vytvořit u m ě l e c k é dílo nevšedních kvalit, to, co je definováno slovem: s y n t h é s a k r a j e.
Hudeček našel rázovitý kraj – chudou horskou krajinu v okolí Police nad Metují, na samých hranicích pruských: Machov, Nízká Srbská, Nouzín. Znám náhodou ten kousek Čech –. Je to horský kraj, ale není to Šumava, mohutné lesy, krásné pro pohled turisty; je to krajina na pohled všední, s táhlými, smutnými kopci, skoro neustále zastřenými mlhou a deštivými mraky. Je to kraj, v němž snad většina dnů je podmračných.
Jsou smutné tyto podmraky, melancholické, ale pro malíře jsou nevyčerpatelnou studnicí stále nových a nových uměleckých zdrojů. Jsou totiž neskonale b a re v n é tyto podmraky.
Tento horský kraj, se zejícími namodralými hladovými kameny na holých stráních, za humny, na lukách, nemohl nalézti lepšího interpreta než je Hudeček. Barevné, pravím úžasné barevné podmračné nálady střídají se tu každou téměř chvíli. Jen ta krásná, různě odstíněná nebe a ty šedomodré, zastřené, smutné lesy.
Hudeček, předně lyrik a pak kolorista přímo hudebních harmonií, nalezl zde, na Policku, co zaujalo docela novými problémy jeho malířský temperament.
Studuje tu již pátý rok. Kolik těch krásných podlouhlých kartonů, něco přes metr dlouhých, sienkově podmalovaných, přinesl již z tohoto kraje. Kdyby mně bylo dopřáno uspořádati jeho soubornou výstavu, nesměly by na ní scházeti tyto vzácné kartony, hotové obrazy, každý v jiném sladění, v jiné harmonii barevné. Každý ten list bych očísloval, a dle čísel, jako stránky v knize, jeden za druhým bych všechny vystavil aby každý viděl, jak umělec, tak krajně poctivý a seríosní a tak ryze malířsky založený, hledal. Každý by pak pochopil, že Hudeček nechtěl dělat líbívé obrazy, které se kupují, které by jistě prodal. Poznal by, že Hudeček hledá, hledá ve smutném, tichém, zapadlém kraji to, co odpovídá jeho temperamentu, neohlížeje se, budou-li obrazy jeho pochopeny a budou-li se líbit. Hledá cesty, jak by řekl o tomto kraji to, co leží za vnější realitou. Odtud to strašné nepochopení širšího obecenstva, které miluje jen krajinu veselou, líbivou.
Hudeček si schválně vybral tento neveselý kraj, kraj tlumených nálad a po výtce barevných harmonií, poněvadž jsou jemu vlastní. (Tak je i s mořem u něho. Nemaluje líbivé, modré moře, jak je zná turista, maluje barevné harmonie moří, jak je viděl a procítil.)
A způsob jeho malby, jeho s t y l?
Hudeček po velikém studiu, po veliké práci, kterou má již za sebou, přišel k výsledku, který byl kdesi asi takto definován: Síla dojmu je v obráceném poměru k množství prostředků, jinými slovy: čím silnější je dojem, tím chce býti podán jednodušeji.
K tomuto zjednodušení tíhne mistr v poslední době. Hledá nejjednodušší a při tom nejsilnější výraz, způsob, styl, jímž by se úplně vyjádřil. Synthésu svého umění. Obraz v užším slova smyslu musí shrnovat v sobě vše, co jednou studií, přírodním výsekem, jedním motivem, třeba krásným v náladě, krásným v barvě, nelze říci.
Obraz, který má být synthésou kraje, musí shrnovat v sobě všechny typické složky, které jsou uloženy v množství studií, nálad a motivů.
Dobu, kdy spokojil se Hudeček tím, co sluje motiv, nálada, impresse světelná nebo barevná, výsek kraje, má již dávno za sebou
Dnes hledá velké zjednodušení, synthésu svého umění, vlastní jen největším umělcům.
*
Velkého zadostiučinění dostalo se letos Hudečkovi v Berlíně, kde opět vystavoval od 2.–28. srpna v Salonu Schulteho a kde byl přijat jako loňského roku berlínskou kritikou nejen co nejpříznivěji, ale přímo s nadšením.
Dr. Oskar Anwand v Deutsche Tageszeitung ze dne 7. srpna napsal o něm vřelým tónem: »Ant. Hudeček už několikráte vystavoval v Salonu Rablové v Berlíně, a vzbudil pozornost oduševnělým, jen sobě vlastním, vniterně založeným uměním. Jeho obrazy mluví písní houslí. Jeho oleje – v technickém ohledu – nejsou lakově, leskle malovány – jsou měkce tlumeny, zaraženy. Tak zpívá světu o své vlasti a duši písně malby tak čistě individuelní, osobité. Leží cosi molově zladěného (Largo-Stimmung), když jednou v podvečer jarního dne ženy v hnědých šatkách se vracejí do vsi s nízkými doškovými střechami, před nimiž stojí strom s bílými květy. Má nejen smysl pro měkké sladění barev, ale i pro kresbu, formu a tvoření skupin. To vidno z jeho jedlového lesa, z jehož tmavého houští a hloubky něco pohádkového vane, z obrazu Mlha, na němž za skupinou stromovou visící závoje mlhové se protrhávají. Ve všech těchto náladách je Hudeček různý, nový a jemně cítící, brzo živý, brzo klidný a zasněný.«
Rovněž vřele rozepsal se kritik v Berlínském Zeit am Mittag ze dne 4. srpna 1913 o Hudečkovi: »Pražana Ant. Hudečka známe už z jeho dvou výstav v salonu Rablové. Je lyrik barvy vzácného rázu. Ovládá melancholicky tmavé a měkké tóny v krajině zrovna tak jako tóny jásavé a slunečně jasné. A při tom zdá se nám, že v umění (od loňska) ještě vzrostl. Jeho jedlový les je m i s t r o v s k ý kousek moderní malířské techniky a také vzdušné krajiny P r o t r h á v a j í c í s e m l h y, J a r n í s I u n c e a L o u k a stojí uměIecky výše než práce, které Hudeček krátce před rokem v Berlíně vystavoval.«
Kritik v Berlínském Tagblattu, Bed. Stahl, ze dne 20. srpna 1913 trhá moderní směry B. Fehra a B. Scherera, za to velice chválí Hudečka, že jeho obrazy jsou na výstavě přímo osvěžením. U Hudečka je nálada prožita, temno lesa, veselá pestrost louky nebo ztlumenost paseky, soumrak nad vsí, v němž těžké barvy jako v temnu se ztrácejí. Vše je u něho prožito, věrně a pevně uděláno, bez honby za effekty a bez ztrnuIých formulí. Působí vniterně. A zároveň přísná, plošně zachovávaná forma obrazu, která také pro voIbu barev má své důsIedky, povznáší celek nad prostou reprodukci přírody.
V příloze k Berlínské Börsen Zeitung ze dne 17. srpna je Hudeček rovněž po zásluze uznáván. O krajinách Bed. Scherera se B. Z. zmiňuje, že tu a tam chce přírodu opravovati. Toho nelze říci o Hudečkovi. Proto, že mu nezáleží na dekorativní jako na koloristické stránce obrazů. Ale třeba podotknouti, že nepodléhá nikdy nebezpečí brutálního koloritu, ale ovládá zrovna vědeckou správnost, s kterou opět velice roztomile se snoubí jemný lyrismus. V tomto smyslu v uměleckém a technickém ohledu vynikající jsou Jedlový les a Louka, které zároveň svědčí, vzpomeneme-li si na dřívější obrazy, které vystavoval v Salonu Rablové, o mnohoslibném vývoji jeho taIentu."
Chopin, Jules: Josef Mařatka, 3 p.
"Sochařství je nejmladší odvětví mladého umění českého. Může se však vykázati vynikajícími umělci, jako Myslbekem, jenž na pražské umělecké akademii vytvořil smělou generaci, plnou ohně, povolanou k nejkrásnější budoucnosti. Jména, jež bych mohl uvésti, jsou bohužel neznáma – nebo téměř neznáma – ve Francii. Jedno z nich však přece na sebe upoutalo pozornost v Paříži: jméno Josefa Mařatky. Není to jeden z nejmenších, a studium jeho děl, počtem již značných, je plné zajímavosti a poučení. M. upozornil na sebe r. 1898 dílem, v němž uplatňovaů se vliv Myslbekův. Toto dílo, BoI, volbou typů a podružných podrobností prozrazovalo skutečně snahy po znárodnění, jež mistr snažil se svým žákům vštípiti. Již ta mladá matka, ležící u kolébky svého umírajícího děcka, prozrazovala instinktivní zálibu mladého sochaře v p o h y b u. Je-li provedení ještě neurčité, všímá-li si umělec až úzkostlivě přílišných podrobností, umí postaviti své osoby a v celku podati přesnou, pravdivou linii. Umí komponovati, a tato vlastnost dozajista obrátila k němu oči české kritiky, jež jednohlasně tehdá prohlásila, že jeho Bol je nejlepším sochařským dílem, vystaveným v pražském salonu. Týž smysl pro prohyb jevil se také v Ledařích, jež vynesly M. cestovní stipendium do Paříže. Také tytéž vady se v nich nalézaly. Ale vady ty mu Paříž ukázala, dík radám Rodinovým a poučení, jehož načerpal v museích. M. pustil se statečně do práce. Hledal skutečnost v přírodě a když v Salonu z r. 1904 vystavil své studie, jmenovitě Tlusté ženy, naplňoval obdivem pro svou hlubokou znalost velice přesné anatomie. Těchto studií, jež Thiébault-Sisson nazýval v Temps pozoruhodnými, bylo si vskutku povšímnuto, a Dr. Paul Richter, professor anatomie na umělecké akademii žádaje mladého českého sochaře o fotografie jeho Tlustých žen, psal mu takto: »Měl jste v posledním salonu Národní Společnosti (Société Nationale) dvě studie tlusté ženy, jež měl velice zajímaly pro upřímnost a pravdivost provedení. Vaše sochy jsou plny poučení, a přál bych si, aby žáci moji z nich mohli míti prospěch.«
Toto svědomité studium přírody vede M. rovnou cestou k realismu, jak již žádal Diderot. Kdyby se byl slavný encyklopedista octl před poprsím Dvořákovým, velkým českým hudebním skladatelem, nebyl by mohl opakovat, co říkal o jisté podobizně: »Hledám k ní vzor v přírodě a nenacházím ho. Je to hlava ideální; cítím to, říkám si to. Ale ať mi umělec ukáže na čele té hlavy sebe menší jizvu, bradavici na skráni, nepatrné rozprýsknutí spodního rtu, a z ideální hlavy povstane okamžitě portrait.« A to je právě rys talentu Mařatkova. On nevykrašuje přírody. Podává ji se všemi jejími ošklivostmi i krásami, ale oživuje rysy svých osob dechem myšlenky; proto také ošklivosti mizí před silou života, jež z díla vane.
Umí také a to skvostně vyjádřit nejprostším realismem myšlenky nejabstraktnější. Opovrhuje mythologickými bajkami, allegorickými přídavky, jichž mnozí upotřebují, aby symbolisovali nebo zdůraznili svůj nápad. Jeho dílo si dostačuje. Titul je věcí vedlejší a nemá napomáhat k pochopení. Jedná se na př. o postavení pomníku aviatikovi. Neuzme starověku okřídleného Ikara, také nepoužije z moderní dekorační veteše miniaturních řiditelných balonů nebo více méně fantastických aeroplánů. Chce-li nám předvést vítězství lidstva nad živly, spokojí se tím, že nám ukáže muže na př. Santos-Dumonta, jak zápasí v krásném rozmachu síly a energie s větrem a mraky proti němu rozpoutanými. Jeho symbol jest jasný, poněvadž je jednoduchý, a proto tím více na nás působí. Myslím, že tento realism sobě dostačující, jenž umí současně vyjádřiti nejabstraktnější pojmy, otevře umění nové obzory. Zdá se, že snahou Mařatkovou jest vyrovnati se sochařům antickým, jich dílům celým nebo kusým se dnes obdivujeme, aniž přesně víme, co představují. Nezaslouží-li již tato snaha – k jejímuž uskutečnění není daleko – obdivu?
(Přelož. z L'art dékoratif.)"
Additional Information
Other Mediums listed