[Twenty-Seventh Exhibition of the Union of Fine Artists Manes in Prague. Painter Émile Bernard]

"Výbor [Committee]:
Starosta [Mayor]: Jan Preisler.
Kamil Hilbert; Jan Kotěra; Otakar Nejedlý; Otakar Novotný; Artuš Scheiner; Stanislav Sucharda; Karel Špillar; Jan Štenc; Jan Štursa; Max Švabinský.
Plakát [Poster]: Jaroslav Benda.
Tajemník [Secretary]: V. Kieswetter.", n.p.

Nr. of pages: [PDF page number: 32].
Holding Institution: Knihovna Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Marten, Miloš: Emile Bernard, 4 p.

"Jméno Emila Bernarda je spjato s posledním, nejdramatičtějším obdobím krise, kterou prochází dnešní malířství. Od výbojného, neklidného mládí tohoto malíře, žáka Cézannova a inspirující hlavy pontavenské školy ku konci let osmdesátých, k dnešnímu protagonistovi ryzího umění a velkých tradic Renaissance stoupá cesta vývoje, v němž nevyrůstá jen sensibilita umělce samého, nýbrž se tříbí všeobecné hodnoty i vztahy umění, vývoje svrchovaně logického a typického, který vychází z chaosu doby a přemáhá jej, očišťuje, zhodnocuje postupně, co bylo kladného v jeho zmateném vření.
Emile Bernard vyšel z osamocené skupiny malířů, kteří hledali léku proti rozkladu svého umění v prudkém návratu k prvotným formám linie a barvy. V synthese cloisonnismu a symbolismu pontavenské školy, v níž se setkal s Anquetinem, Gauguinem a van Goghem, vyvinul rázem obě složky své sensibility, nejvýš citlivou uměleckou intelligenci, toužící pojati plně a definitivně zákony formy, a intensivní lyrismus, jenž později se rozšířil v mocnou idealistickou koncepci krásy, ovládající dvojí reakci proti odumírající esthetice impressionistů: nebyl jen touhou po nové tvarné methodě, zjednodušené, uvedené na základní možnosti linie a barvy, nýbrž také revoltou lyrismu a imaginace. Epická energie Anquetinova Žence, romantismus horečných postřehů van Goghových i horká, exotická vůně barevných snů Gauguinových uvolňovaly jakési ztracené zdroje vroucnosti, nitěrnosti, citu, jež od romantismu byly malbě uzavřeny. Bernard, který ve stopách Cézannových studoval prvky malebného výrazu, souměry stoupajících linií, rythmy rozlitých ploch, souzvuky základních barevných not, evokoval v nich pobožnou visi gotiky. Mystik vášnivou něhou a snivou hloubkou nitra, stylisoval v abstraktních kresbách bretonských studií, v naivních dřevorytech madon a svatých, v řezbách, jež připojínají reliefy bretonských Kalvárií, dekorace umění soustředěného, primitivního, spíše lidového než hieratického.
Dekorativní stylisace Pontavenu byla jen první, přechodní možností Bernardova talentu. Jeho tvorba z oné doby (1886-1890) byly pouhé koncepty, studie a pokusy. Nevyčerpávaly ani jeho umělecké potence, ani nestačily rozpětí jeho lyrismu. V listě z r. 1890, v němž mluví o smrti van Goghově, píše Paul Gauguin, o „velké anatomické snaze rázu Michelangelova“ kterou našel v posledních kresbě Bernardově a před níž, byť jí nezavrhoval, „dává přednost velké lásce Giottově“. Je to chvíle, kdy dráha Bernardova se lomí směrem, jímž jej předešel hned r. 1887 Louis Anquetin. Odjíždí na Východ a v Palaestině a v Aegyptě objevuje svět Antiky v rase „primitivní, ač antické, antické, ač moderní, nádherně plastické a vytříbené staletími válek i kultu krásy a síly“. V Italii studuje oddaně renaissanční mistry a uvědomuje si úžasně vyrůstající jednotu zákona i tradice umění, jež stoupá od byzantinské ikony k vrcholným synthesám Leonarda, Michelangela, Rafaela. Jeho vůdčí ideje se vyhraňují, jeho umělecká koncepce se šíří a prohlubuje. V řadě essayů, jež vydal r. 1902 pod názvem „Reflexions d'un témoin de la Décadence du Beau“ bojuje pro dvě stěžejné myšlenky své esthetiky, Tradici a Idealismus. Vrátiv se do Evropy, nalézá vyznavače týchž principů, malíře Louise Anquetina, Armanda Pointa, Ignazia Zuloagu, spisovatele Elémira Bourgesa a Joséphina Péladana. Na jaře r. 1905 zakládá revui zvanou „Rénovation esthétique“, tribunu Tradicionalismu, jeho tuh a jeho bojů.
Stejným vzestupem se vyvíjela tvorba Bernardova. Až dosud vybavovala jednotlivé akkordy sensibility bohaté, ale neuvolněné zcela, promítala fragmentární paprsky sněné harmonie, jejíž mocná hudba nemohla vytrysknouti prudce a naze. Nyní je to dílo, vyzrálé plným červencovým teplem ducha, jenž se našel, jehož sen se vznáší jasný před zrakem umělcovým a jenž, aby se vyjádřil, vládne neomylnou vědou malířského výrazu, vědou, proměnivši se v přirozenou sílu oka, v bezprostřední schopnost ruky. Vedle obrazů východní periody, kde sklenul klidné, volné a bohaté tvarové architektury, plné rythmu, harmonicky zladěné o typických rysech, hlav a gest – „Narghileh“ v Luxembourgu, „Servantes du Harem“, „Mojžíš a dcery Madianské“, – jsou to vážné, téměř přísné cykly z Benátek a z Neapole, rêverie nedefinovatelného citového nádechu, neúchylné energie životní pravdy, a přece až mystického produševnění, Vedle portrétů, na nichž vystupují tváří, modelované duchem, neobyčejné krásy myslících E. Bourges před prospektem Versaillí zpěvák Vandernohe – jedinečné komposice, na nichž, nahá těla ve smyslných posunech touhy, únavy, snění a rozkoše se vynořují z omamných zátiší sametů, květin a ovoce nebo se pohybují v oslnivém rythmu orgií: smyslný, vášnivý sen renaissance. Kolorista lyrickou žhavostí našel Emile Berdard u Benátčanů příbuzný umělecký sen a jeho mistrem je Tizián, největší rozkošník mezi malíři a čistý poeta smyslnosti. U něho poznal Bernard zákony soustředěné, harmonicky stupňované komposice svých obrazů, umění reliefu, jenž zceluje a rythmuje síly barev a světel.
Bernard neimituje, neimitoval nikdy toho či onoho starého mistra v negativním smyslu slova. Renaissanční umění pojal jako nejúplnější výraz všeobecných podstatných zákonů malířství, a přijal tyto zákony, jako absolutné živly, podmínky a stálé hodnoty krásy. Tradice, již obnovuje, odpovídá idealismu a dogmatismu jeho umělecké koncepce.
V idealismus, jemuž smysl krásy tkví v duchovní hodnotě formy, v tom, co ji činí promítnutím vnitřního světa umělcova, vyústil lyrismus Bernardovy sensibility. Je to lyrismus, vybavený ze sféry úzce subjektivní, rozšířený ve visi harmonické všeobecnosti. Idealismus, jak jej Bernard pojal, neklesá nikdy do chyb „malované literatury“; ať užívá složitých útvarů koncepce, allegorie či epiky, ať oduševňuje bezprostředné objekty malebné emoce, krajinu nebo zátiší, vždy znamená „určitý bod, v němž všecky idey, vystupňovány v krásu, se jednotí v dokonalé unissono a uchvacují, aniž se definují, přes svou definitivní konkretnost“. Jinými slovy, znamená onen typus krásy, v němž se objektivuje duchovní láska geniova, jeho sen a jeho pravda života.
Proto je idealismus Emila Bernarda tak cele pohlcen konkretní visí jeho děl. Nepřemáhá formy, nýbrž zduchovňuje ji. Splývá docela s exquisní zrakovou radostí, s tvarnou láskou a touhou umělcovou.
To jsou předpoklady dnešního díla Emila Bernarda, díla protagonisty a myslitele, jenž spojil nejjemnější síly sensibility s jasnou intelligencí, krásný tvůrčí instinkt s ukázněnou vůlí umělcovou.", n.p.

"Malby [Paintings]", cat. no 1-33
"Benátky [Venice] 1903", cat. no. 1-4
"Neapol [Naples] 1904", cat. no. 5-12
"Podobizny [Portraits] 1905-1907", cat. no. 13-21
"Komposice [Compositions] 1905, 1906, 1907, 1908", cat. no. 22-33
"Původní dřevoryty, illustr. k básním „Květy zla“ Ch. Baudelaira [Original Wood Engravings, Illustrations to the Poems "The Flowers of Evil" by Ch. Baudelaire]", cat. no. 34-49
"Kresby [Drawings]", cat. no. 50-58

Other Mediums listed