exhibition

[X. Exhibition of Association of Moravian Artists]

X. výstava Sdružení výtvarných umělců moravských


ID: 1246, Status: completed
Exhibition period:
May 4‒Jul 31, 1913
Type:
group
Organizing Bodies:
Sdružení výtvarných umělců moravských
Currency:
K (Austro-Hungarian Krone)
Quickstats
Catalogue Entries: 119
Types of Work: painting and drawing: 58, other medium: 61
Artists: 17
Gender: female: 1, male: 16
Nationalities: 2
collapse all Catalogue View List View
Date Title City Venue Type
Date Title City Venue # of common Artists
Apr 12‒May 31, 1908 III. výstava Sdružení výtvarných umělců moravských [III. Exhibition of Association of Moravian Artists] Chrudim [Industrial Museum for Eastern Bohemia] 11 artists
Dec 10, 1913‒Jan 1, 1914 XI. výstava Sdružení výtvarných umělců moravských [XI. Exhibition of the Association of Moravian Artists] Hodonín [House of Artists] 10 artists
May 15‒Jun 5, 1910 VII. výstava :Sdružení výtvarných umělců moravských: v Olomouci [VII. Exhibition of the :Association of Moravian Artists: in Olomouc] Olomouc Olomouc (exact location unknown) 9 artists
Jun 28‒Sep 1, 1908 V. výstava Sdružení výtvarných umělců moravských [V. Exhibition of the Association of Moravian Artists] Kroměříž [Flower Garden] 11 artists
May 23‒Jun 20, 1909 VI. výstava „Sdružení výtvarných umělců moravských“ v Hodoníně. Umění polské a moravské [VI. Exhibition of the "Association of Moravian Artists" in Hodonín. Polish and Moravian Art] Hodonín Hodonín (exact location unknown) 12 artists
Aug 25‒Sep 22, 1907 II. výstava Výtvar. umělců moravských [II. Exhibition of the Moravian Artists] Valašské Meziříčí [Imperial-Royal Czech High School] 10 artists
May 17‒Aug 31, 1914 44. výstava vídeňského spolku umělců „Hagenbund“ [44. Exhibition of the Viennese Artists' Association "Hagenbund"] Hodonín [House of Artists] 6 artists
Jan 5‒Mar 1, 1912 Umělecká výstava v Obecním domě »u Prašné věže« [Art Exhibition in the Municipal House "by the Powder Tower"] Prague Obecní dům 8 artists
Apr 8‒Jun 17, 1906 Dvacátá výstava S. V. U. Manes v Praze [Twentieth Exhibition of the Union of Fine Artists Manes in Prague] Prague [Pavilion in Kinsky Garden] 2 artists
Nov 17, 1906‒Jan 20, 1907 XXI. výstava Spolku výtvarných umělců Manes v Praze [XXI. Exhibition of the Union of Fine Artists Manes in Prague] Prague [Pavilion in Kinsky Garden] 2 artists
Mar‒Aug 1911 Hagenbund. Frühjahrs-Ausstellung Vienna Räume des Künstlerbundes Hagen - Zedlitzgasse 3 artists
Mar 16‒Jun 1906 Hagenbund. Neunzehnte Ausstellung Vienna Räume des Künstlerbundes Hagen - Zedlitzgasse 2 artists
Mar 23‒Apr 1912 Hagenbund. Frühjahrsausstellung. [35. Ausstellung] Vienna Räume des Künstlerbundes Hagen - Zedlitzgasse 2 artists
Nov 1908‒Jan 1909 Hagenbund. XXVII. Ausstellung Vienna Räume des Künstlerbundes Hagen - Zedlitzgasse 2 artists
Apr‒May 1913 73. výroční výstava Krasoumné jednoty pro Čechy [73. Annual Exhibition of the Art Union for Bohemia] Prague Rudolfinum 4 artists
Dec 1909‒Jan 1910 Weihnachtsausstellung. Künstlerbund Hagen [31. Ausstellung] Vienna Räume des Künstlerbundes Hagen - Zedlitzgasse 2 artists
1906 Imp. Royal Austrian Exhibition London Earls Court 2 artists
Apr 23‒Oct 31, 1910 IX. Esposizione d'Arte della Città di Venezia Venice Giardini Pubblici 4 artists
Apr 22‒Oct 31, 1907 VII. Esposizione Internazionale d’Arte della Città di Venezia Venice Giardini Pubblici 2 artists
Apr 13‒Jul 1912 Stedelijke Internationale Tentoonstelling Van Kunstwerken Van Levende Meesters Amsterdam Stedelijk Museum 2 artists
01/06/1905 - end/10/1905 IX. Internationale Kunstausstellung Munich Königlicher Glaspalast 2 artists
Organizing Committee
"Plakát [Poster]: Joža Uprka.
Úprava katalogu [Catalogue Design]: Stanis. Lolek.
Úprava výstavy [Exhibition Design]: A. Blažek; Jano Köhler; Stan Lolek.

Předseda [Chairman]: Uprka Joža.
Místopředseda [Vice-Chairman]: Jaroněk Bohumír.
Jednatel [Secretary]: Kafka Jan.
Pokladník [Treasurer]: Köhler Jano.
Členové výboru [Committee Members]: Blažek Antonín; Havelka Roman; Kalvoda Alois; Lolek Stanislav; Uprka Franta.
Revisoři účtů [Auditors]: MUDr. Hrubý Josef; Dr. Kolísek Alois.

Jury: Blažek Antonín; Jaroněk Bohumír; Kalvoda Alois; Lolek Stanislav; Uprka Joža.
Intallace [Installation]: Blažek Antonín; Köhler Jano; Lolek Stanislav.", n.p.
Catalogue
X. výstava Sdružení výtvarných umělců moravských. 1913.

Holding Institution: Knihovna Moravské galerie v Brně
Preface
Mrštík, Al.: K rozkvětu výtvarného umění na Moravě, p. 3-18

"Krásná země!
Milý svět, v jehož srdci okřívá duše znavená.
Kraje plné kouzla přírozené krásy a nezkaženého vkusu.
Ríše lahodných barev a statných postav slovanské racy.
Domov nejkrásnějších písní a vzácné hudby.
Světa kout, kde hlaholí řeč rázovitá, barvitá a vtipná, kde zpívá slovanská mluva v lahodné hudbě vět a slov.
Země ušlechtilého stylu a prostého, pravdivého života.
A není to jen země kus, ale celá rozlehlá říš čisté poesie a ryzí slovanské kultury, jak ji znenáhlým vývojem tvořily věky a věky od dob pohansky primitivních až po vše nivellisující dobu dnešní. Říše od rozlívající se klidné Moravy a vzteklé Bečvy, rozlehlá za lesy Karpatské k břehům zlostně hučícího Váhu a za mocný Váh ještě dál přes Tatry až daleko za šumný Poprad – knížectví slovanské duše od vzpurného Krivaně na půlnoci až daleko na jih přes vážný Dunaj a bouřící se Hron. Všude, všude ta prostá, ušlechtilá raca tiché slovanské krve v zemi nádherné divočinou velebných hor i milé intimitou neskonale krásných údolí, v zemi bohaté rozlehlými nivami úrodných rovin a živými toky bystrých vod. Raca dojímavá prostou chudobou, teskliva i vesela, bujna i krotka v náladové hudbě svých vzácně krásných písní. Raca ladná skulpturalními postavami svého lidu bohatého výtvarnickým smyslem, nevyčerpatelná v ornamentalní výzdobě příbytků a svých rouch, půvabna v gestu pohybu i klidu, v chůzi i tanci, raca zajímavá stylem veškerého svého života, raca lidu, jak ji vylíčil Vilém Mrštík ve své úvodní studii napsané pro Uprkovo album pod názvem: »Krásná země«. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Slovensko!
Nejen to Slovensko po hraniční sloupy uherské, ale Slovensko celé – moravské, tatránské i Slovač nížin podunajských. Není hranic! Jedno plémě, jedna krev – jedna kultura holubičí duše slovanské.
A tato krásná země, přebohatá studnice pro umělce výtvarného dlouho byla nepovšimnuta, nezužitkována. Jen tu a tam někdo sem zabloudil. Manes odtud odnesl si nejkrásnější své dojmy, Věšín sem nahlédl, Zvěřina se pokusil – a snad ještě ten, onen.
Teprv Joža Uprka porozuměl, pochopil a – »zobrazit svůj rodný kraj a jeho život« – obral si za svůj životní úkol. Nemohl lépe volit a nebylo povolanějšího z povolaných. Vyrostl z půdy Slovače a jsa odchován tradicemi svého nadaného kmene i vyzbrojen zděděným výtvarnickým smyslem svého rodu a žije v nich a žije z nich, mohl jen on vytvořit co vytvořil a co talent jeho národu snad ještě dá.
A přišel ještě v čas, aby uchytil aspoň část z toho bohatství, které dosud je, ale snad už nebude. Ztrácí se poznenáhlu, co bylo tak typickým, krásným a jedinečným znakem tisícileté kultury. Nivellisující doba dneška krok za krokem ničí všecko to bohatství poesie a slovanské kultury. Umění, písně i kroj, obyčeje, zvyky i mravy – vše co tvoří kulturu lidu zvolna propadá v bezednou propast věčného zapomenutí. Proto je a zůstane neskonalou zásluhou všech těch umělců sdružených kolem J. Uprky, že aspoň v plastice a obrazích pro věčnou paměť zachovati hledí co ještě je, ale sotva zůstane.
J. Uprka byl sám a mnoho let sám. Ale jeho krásný příklad působil. Potichu, nesměle pracovali, myslili a v rodný kraj kořeny svými se zarývali mladí umělci vracející se z kulturních středisk Evropy v úzkou svou domovinu z lásky k umění domácímu. Cítili jasně, že zobrazováním kraje a života svého rodu nejvíce se tak přiblíží pravému idealu umění národního, osobitého a tím i umění universalního.
A dnes už není Uprka sám. K němu druží se skupina výtvarníků pracující na domácích lánech s potěšujícím úspěchem. A tato umělecká obec šíří se přes Karpaty na Slovensko celé a roste nejen ve své mnohosti, ale do hloubky jde a do výšky vzrůstá i ve své kvalitě umělecké.
Je zajímavé to klíčení símě zasetého Jož. Uprkou a neméně je pozoruhodný jeho vývoj. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Na počátku bylo Slovo a to Slovo pronesl Joža Uprka svou prací. Dal vale akademiím, opustil Mnichov a »sebe« hledaje po nějakou dobu v bohémském prostředí Súchovské republiky jak ji vylíčil Otakar Bystřina, usídlil se konečně v rodném svém kraji do chaloupky v »Hlinikoch«. Atelierem byly mu stodola a dvůr, pole i zahrada, kůlna, jizba i studený taneční sál. Maloval, studoval a zas maloval. V jaré síle bujného mládí, v chtění houževnatý, v práci neúnavný a v životě skromný pracoval a pracoval, až se probil k vítěznému úspěchu svého talentu v pařížském saloně i na výstavě vídeňské.
Tak uplatnilo se to Slovo: Zobrazováním svého kraje stoupat k idealům výtvarného umění.
To bylo v létech devadesátých. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Národopisná výstava v Praze vzbudila myšlenku zřídit v slovenském středisku moravském etnografické museum. Myšlenky ujala se Hodonínská Matice. Ale nestačilo sil. Starost o realku zatlačila tužby po museu do pozadí a národopisné museum zůstávalo jen zbožným přáním.
Zatím v uznaného mistra rozvinul se Jožka Uprka ve své dobrovolné emigraci.
Ale po jeho boku už narůstala pírka jeho bratru sochaři Frantovi, k životu uměleckému hlásil se samouk Antoš Frolka, theoreticky v umění žil a tvořil Hudeček, maloval Mandel, tužil se Ehrenhaft a Jícha, v Kloboukách pracoval Pečínka, zvěsť šla o malířských adeptech na Slovensku uherském, mocně v architektuře rozkročil se Slovák Dušan Jurkovič, z Egypta na Valašsko toužil malíř Boh. Jaroněk a své sny o uměleckém průmyslu snil Jaroněk Alois. – – – Toť už byla skrovná výtvarnická obec, nad kterou suverenně dosud v hrdé své osamocenosti stál J. Uprka.
Podnikavým hlavám Hodoňského učitelského spolku napadlo na sklonku r. 1901, že by záhodno bylo uspořádat výstavu obrazů slovenských umělců jako vánoční trh. Pro krátkost času k tomu nedošlo, ale za to v březnu roku následujícího došlo k poradě umělců a přítel výtvarného slovenského výtvarného umění v Hodoníně, která by byla zároveň jaksi přehlídkou rozptýlených jednotlivců malířského cechu.
Bylo to odvážné v ohledu materielném, ještě však odvážnějším v ohledu moralním. Ale – konec konců – mohli se toho odvážit. Rozruch způsobila Uprkova souborná výstava v Brně, předcházela Pečínkova výstava v Prostějově, v rozmachu byl Al. Kalvoda, Jurkovič měl za sebou už Pustevně na Radhošti, Luhačovice a Rezek v Čechách, byly výstavy Klubu přátel umění v Brně, byly i vzácné a bohaté materialie umění lidového.
Výstava v Hodoníně zdařila se nad očekávání. Lesku jí dodala zvláště návštěva slavného Rodina z Paříže doprovázeného Alfonsem Muchou. Přišli spisovatelé a žurnalisté se všemi, kdož rádi mají umění, byli přečetni i návštěvníci nejen z širého okolí, ale i z Prahy, Brna, Vídně, z Ostravy, i Uherského Slovenska. Ukázalo se hned na poprvé, že malý Hodonín není velké výstavě na úkor. Nemálo upřímných slov uznání dostalo se vystavovatelům ode všech hostů, zejména od Rodina. »Toť staré Řecko!« zvolal Rodin uchvácen, když na druhý den spatřil v slunném kraji slováckém malebný úbor lidu, bohatýrské postavy šohajů na koních, zvyky a obyčeje lidu i mládež v tanci při rázovité hudbě Trnově – zkrátka celý ten pěkný život slovácký při všední práci a v radostné chvíli slavnostní. Svědectví slaveného a světového umělce je dokladem, jak vhodným je bohaté prostředí slováckého živlu pro činnost umělcl vůbec a moravských zvlášť. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Po zdařilé výstavě r. 1902 znovu oživlo slovenské museum v myslích nadšenců, avšak už ve formě jiné. Nejen museum etnografické s uměním lidovým, ale museum spojené s uměleckou gallerií slovenskou, v širším slova smyslu s moravskou obrazárnou.
Myšlenka se rozvinovala, umělecká obec moravská se šířila a množila. Joža Uprka už nestál tu sám. Mimo dříve jmenované druží se již k němu i oba Jaroňkové, Kalvoda, Vorlová, Švabinský, Lolek, Mucha i starý Zvěřina, Kašpar a Köhler, Gardavská, Havelka, Ondrůšek, Obrovský, Schlattauer, Koudelka a Žižka, Blažíček – sochaři Štursa, Krepčík, Hrachovec i architekti Blažek, Pospíšil, Skopaík a Fišer a j. A tak po pěti létech nových porad, příprav a práce a po řadě menších i větších výstav pořádaných na Moravě, dochází r. 1907 k druhé velké výstavě v Hodoníně, na které už je zastoupeno přes 30 umělců se 177 přísnou jury vybranými čísly.
I tato výstava měla krásný úspěch nejen moralní, ale i úspěch materielní prodejem a návštěvou. Projektují se nové výstavy, rodí se nové a nové plány. Rozpálené hlavy úsilovně přemýšlejí a živě debattují o formě soustředění výtvarného umění moravského i jeho úkolech, mravních a kdekoliv se sejdou zahuhlají si, v bratrské družnosti si pozpívají, pobaví a zas rozletují se domů do skromných svých atelierů k pilné, horešné práci v krásném osamocení uměleckém. A tak už v srpnu r. 1907 seskupují se tito umělci moravští na výstavě ve Valašském Meziříčí v soustředěný celek officielně zvaný: »Sdružení výtvarníků moravských«, který měl býti základem umělecké činnosti na Moravě.
A jaké to dalekosáhlé plány zmítají se v těch nepokojných hlavách! Ze svého umělecky žít, na svém pracovat a setřípat se sebe škodlivé vlivy ciziny – udržet, zachovat a pěstovat zásadu národnosti v umění – pracovat na základě tradic a dokladů moravské kultury k umělecké osobitosti – hledat kořeny v lidových uměleckých tradicích minulosti – státi se svým, původním, racovým – decentralisovat umění a výstavami po městech provinčních pořádanými učit intelligenci umění milovat a na umění nazírat – vychovávat lid tříbením jeho vkusu – bořit hradby dosavádní netečnosti v české veřejnosti – donutit zákonodárné sbory a veřejné korporace, aby svých povinností k výtvarnému umění nezanedbávaly – před vandalismem nedovzdělanosti hájit a zachovávat výtvory ceny umělecké a nedopustit, aby na Moravě vrchu nabyla Bestia triumphans – vlivně působit na úpravu veřejných staveb a jich výzdobu – pracovat k postavení uměleckého domu s obrazárnou a národopisnými sbírkami – působit ke zřizování uměleckých dílen a škol a pozvedat umělecký průmysl – – zkrátka všemi možnými způsoby zvýšovat uměleckou úroveň a pěstovat národnost v umění a umění v národnosti.
Kroutily a potřísaly se opatrné, moudré a rozvážné hlavy a povážlivě pokyvovaly, rty někdě nedůvěřivě, jinde zas ironicky se usmívaly. Byly i úsměšky a nechybělo ani známé ohrnování nosů. Prý »národopis«. To slovo hozeno bylo těmi, kteří pro své umělecké nervy hledají posilující, osvědčené i neosvědčené umělecké prostředky v cizině. Z jiné strany zas padla fráze: »moravský separatismus«. Tím nejprve hodil člověk, kterému v Čechách uhnula půda pod nohama a na Moravu přišel dělat proroka. Dokonce padla i perfidie napsaná kterýmsi nesvědomitým člověkem, že přý většina moravských umělců je nevzdělaných. Nutno to zde přibít, aby se vědělo, jak tehdy veřejně v časopisech u nás bylo psáno a jaký kolorit nanášen byl na snahy opravdově i idealně cítěné. Na štěstí práce »Sdružení« a jeho úspěchy v létech následujících zabily všecky tyto ušlechtilosti. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Decentralisovat umění!
Byl to tvrdý oříšek, jak do zanedbaných a chudých krajů zaset vzácné símě umění. Malovat, tvořit – – ano, ale co s namalovanými obrazy? Kdo to koupí? Ve velkých městech jsou přesyceni a v malých? Neporozumění, netečnost, lhostejnost. Jak možno se odvážit skromné intelligenci malých měst nabídnout ku koupi obraz, skulpturu – umělecké výtvory, které dosud kupoval jen zjemnělý aristokrat nebo bohatý fabrikant?! Bylo to odvážné. Ale jako umění hudební a literární, tak i umění výtvarné musí se decentralisovat. Malíř musí jít se svou paletou tam do svého kraje na sujety tak bohatého a ukázat, že ten kraj a jeho život stojí za to, aby byly zobrazovány. A se svými obrazy zas musí jít do téhož kraje, do jeho měst a městeček učit intelligenci na umění hledět a umění milovat a vést ji k tomu, aby kupovala dobré originály a těmi na místě banálních barvotisků aby zdobila své příbytky. A při tom výstavami vychovávat lid, učit ho milovat to své krásné a budit v něm přirozený, ale latentní vkus – zkátka umění demokratisovat. Myšlenka ovšem ne nová. Už Tyrš ji nadhodil, pražská Moravská Beseda tu a tam učinila pokusy, ale »Sdružení« ji zrealisovalo a vyhledalo methody k jejímu provedení. Ale to trní na úmorné cestě! To podceňování a ty úsměšky! A přece dochází k celé řadě výstav a výstavek umělců jednotlivých i výtvarníků sdružených na Štramberku, v Moravské Ostravě, Velkých Kunčicích, Val. Meziřící, Místku a Rožnově, v Orlové a Frenštátě atd.
A hle! Rostou návštěvy výstav, přibývá porozumění, množí se nákupy obrazů, na výtvarné umění počínají lidé v městech i na dědinách hleděti jinými očima než hledávali dřív, tají ledy tupé netečnosti, ba studenou lhostejnost začíná dokonce zahřívat svatý plamen živého zájmu pro krásu umění. Jako hudebníci po vlastech roznášeli perly naší hudební poesie často i do koutů nejzastrčenějších, tak do krajů nyní putovali i výtvarníci s uměním svým. Bohatí zkušenostmi získanými ve velkých centrech Evropy, věnovali teď své umění i městům malým a jich venkovu z lásky k rodné domovině. jejíž krásy nikým nezobrazovány ležely dosud ladem. Teď dostaly své interprety štětcem, dlátem a rydlem, kraje dosud líčené jen perem měly nyní i své kronikáře výtvarnické. To není jen národopis. Takové zásady jsou jen vývojovou nutností a je zásluhou umělců seskupených ve »Sdružení moravských výtvarníků«, že »typičné a malebné krásy Moravy budou ve výtvorech jejich dále žít a zachovány zůstanou dějinám budoucnosti«*
A tak po těchto průpravách dospívají mor. umělci ke svému »Sdružení« v jeseni r. 1907. Už první kroky byly pevné, sebevědomé a z nadšení jednotlivců i celku dalo se soudit, že činnost půjde časem do šířky, opravdovost všech pak nasvědčovala, že práce půjde i do hloubky.
Ale tu už také padla první hořká kapka do kalichu radosti.
V nedostatku a životem ubit umírá Cyrill Mandel, druh věrný a dobrý, umělec nadaný a slibný. Věčná paměť! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Rokem 1907 končí první doba »Sdružení výtvarníků moravských«, doba větších i menšísch výstav, doba příprav k práci soustředěné, přehlídka a sbírání uměleckých sil. Předsedou na ustavující schůži ve Valašském Meziříčí zvolen přirozeně Joža Uprka – jedntalem Jan Kafka, zapálený milovník výtvarného umění, věnující všecky své volné síly a chvíle organisační práci »Sdružení«, které vstupuje do doby druhé, periody to velkých, representativních výstav a příprav k postavení uměleckého domu. Nastává doba překotné práce a ostrých polemik s odpůrci, doba zápasů o uplatnění zásad v otázkách veřejných a hájení ideí »Sdružením« za své přijatých, doba úsilí o uznání a moralní i materielní podporu zemských i státních úřadů při současném navazování styků s umělci polskými a jihoslovanskými – doba účinné práce veřejné i spolkové.
Už na schůži ve Val. Meziříčí projektuje »Sdružení« posmrtnou výstavu Mandelovu a velké korporativní výstavy v Kroměříži a Chrudimi i zájezd do Prahy k návštěvě výstavy impressionistů a za účelem zpevnění styků s uměleckými kruhy pražskými, zejména s Manesem. Na schůzi v Přerově energickým prohlášením zachrániti hledí dřevěný kostelík Val.-Meziříčský, jemuž usnesením obecního zastupitelstva hrozí zkáza a protestuje pak proti způsobu nákupu uměleckých děl ve Františkově museu v Brně, o kterém mluví jednatelská zpráva přednesená na plenární schůzi v Kroměříži následujícími slovy:
»Žádost, ve které žádali jsme o řádnou subvenci k účelům spolkovým, dosud není vyřízena.
V druhé žádali jsme, aby nákup uměleckých děl pro účely zemské z veřejných prostředků děl se veřejně na uměleckých výstavách, aby usnešení jury veřejností mohla býti posouzena. Dosud kupovalo se nahodile a tajně. Měl-li kdo dobrého známého nebo přímluvčího, poslal věci do Františkova zemského musea na výběr. Kuratorium z věcí těch něco vybralo, zemskému výboru navrhlo a zkrátka věc se koupila. Koupě tyto nepovažovaly se a dosud se nepovažují jako získávání dobrých uměleckých věcí pro gallerii musea, ale spíše jako podpora a pomoc tomu kterému umělci na živobytí. Nikdo nevěděl, co se koupilo a zač se koupilo. Mnohé věci dodnes nelze spatřiti a neví se ani, kde vlastně se nalézají. Podle toho také obrazárna Františkova musea tak vypadá.« – – »A tak Sdružení právě tu nasadilo svou páku k nápravě učinivši zároveň kroky, aby Morava náležitě respektována byla i zakupováním děl moravských výtvarníků pro moderní gallerri vídeňskou.«
Na schůzi kroměřížské už se jasněji proklubává také projekt uměleckého domu. Sdružení tu prozrazuje, že v nejkratší době míní postaviti vlastní svůj dům, kde by uložen byl archiv a různé rekvisity, kde by umístěna byla nejen obrazárna, ale zřízeny byly i malé ateliery a pracovny pro lepty, dřevoryty, majoliku atd. Byla by samostatná kumštýřská škola – dodává jednatelská zpráva.
Brzy na to v Hodoníně za přítomnosti poslanců a mnoha hostů Alois Kalvoda podává obsáhlý referat o zřízení této umělecko-průmyslové školy v Hodoníně, ale i projekt lidové umělecké akademie v Brně.
Trpké obžaloby na této schůzi předneseny byly na vídeňské faktory ignorující nejen moravské, nýbrž vůbec české výtvarné umění, nebo odbývající je směšně malými subvencemi.
»Ale« – žalují přítomní výtvarníci – »ani moravský zemský výbor a činitelé naši vlastní nechovají se k umění lépe, jak dokázalo nejen kuratorium Františkova Musea, ale i zemský výbor moravský sám«.
Slova v debatě ujímá se i přítomný spisovatel Vilém Mrštík a praví: »Všechno nám nic nepomůže, naše umění ať výtvarné, slovesné nebo hudební nebude míti žádoucího respektu a také ne odbytu a hmotné i moralní podpory, dokud tu nebude instituce, která lásku i praktický smysl pro umění by organisovala a uplatňovala na místech rozhodujících. Navrhuji zřízení moravské kulturní rady, ve které by zastoupena byla všecka umění i s vědou a žurnalistikou a Sdružení mor. výtvarníků s obcí literární nechť návrh zrealisuje«.
Vilém Mrštík s touto ideou už několik let se nosil, návrh jeho zamlouval se všem i přítomným politikům a přece během pozdějšího jednání provedení návrhu ztroskotalo. Těžko říci čí vinou, ale V. Mrštík, který celou věc tak idealně myslil a opravdově cítil, těžce nesl, když idea jeho nepochopením a neporozuměním byla později zkreslena a někde dokonce i sesměšněna. Pak už o této záležitosti mluvával jen trpce vida, že není dost velkých mozků, aby pochopily obsah i dalekosáhlost myšlenky.
Koncem roku 1908 ztrácí Sdružení nejstaršího svého člena Zvěřinu, jehož tolik bolelo odmítnutí návrhu, aby sbírka obrazů, jak klubem přátel umění v Brně byla vystavena, zakoupena byla ze zemských peněz. Návrh byl zamítnut přes to, že cena sbírky byla až směšně nízká. Nový kullurní dokument skrovného zájmu pro umění vůbec a umění jednoho z nejvýznačnějších umělců národa zvlášť.
Rok 1909 je rokem polemického boje a ohnivých zápasů.
Záležitost stavby Nár. divadla v Brně stala se po provedených sbírkách předmětem živé a všeobecné diskusse. Průběh valné hromady Družstva Nár. divadla potvrdil už po delší dobu v novinách kolportované zprávy, kterak se jedná o to, aby stavba divadla provedena byla co nejdříve a to jakoukoli obchodně stavitelskou firmou, ba mluvilo se dokonce o zadání stavby známé vídeňské firmě Helmerově nebo jí podobné. Při tom Družstvo jakoby ostentativně pomíjelo »Sdružení moravských výtvarníků« příznávajíc slovo jen pražským architektům z Manesa.
»Sdružení mor. výtvarníků« obávajíc se, že by Družstvo Nár. divadla opravdu stranou odstavilo požadavek uměleckého řešení stavby a nedbalo umělecké svéráznosti Moravy, obávajíc se, že stavba takto by provedena byla lidmi cize cítícími a dokonce i bez vkusu a umělecké hodnoty – ohradilo se vážným protestem proti takovému povrchnímu řešení nejdůležitějšího ústavu kulturního a s náležitým odůvodněním prohlásilo:
»Sdružení výtvarníků moravských« považuje za nepřípustné jakékoliv řešení otázky stavby Nár. divadla, které by nevyhovovalo danému slibu, že divadlo bude stavbou monumentální, representující důstojně umělecky svéráznou Moravu. Nár. divadlo v Brně jako velký čin umělecky vyspělého národa musí býti výkvětem domácího umění a proto musí býti především popřána příležitost moravským umělcům k čestnému závodění. Proto žádá Sdružení výtvarných umělec Moravy, aby byli přizváni ku sdělání stavebního programu, aby divadlo bylo co do rázu svého dílem umělecké Moravy.«
Tak zněl požadavek Sdružení v hlavní své podstatě vedle formulace záležitosti soutěže, jury a místa pro stavbu – požadavek zajisté oprávněný.
Družstvo Nár. divadla v Brně na toto prohlášení nereagovalo buď proto, že cítilo oprávněnost protestu, nebo že jej prostě bagatelisovalo. Za to obrněným protiprohlášením ozval se pražský Manes, vytasiv se se známým, už sice vypelichaným, ale pořád jestě dost okřídleným slovem –»separatismus«. Podobně jako Manes ozval se i Klub přátel umění v Brně.
Rozpoutal se časopisecký boj a prudká veřejná i soukromá diskusse, jichž se strany Sdružení živě súčastnili se Köhler, Jaroněk B., Lolek a Kalvoda. Sdružení pevně hájilo své názory a obhájilo je dokázavši, že správnost nazírání na stavbu Nár. divadla je na straně jeho.
Ale v palbě boje nedalo se Sdružení ovládat od své činnosti positivní. Svou korporativní přítomností oslavuje vyznamenání svého předsedy při slavnosti udělení řádu cís. Frant. Josefa a vydamou kollekci s úspěchem súčastňuje se výstav v Mnichově a Augsburku. Na valné hromadě svolané tentokrát do starobylé Telče rozhoduje definitivně o sídle příštího uměleckého domu, rokuje o svobodné malírně a kreslírně Telečské vedené prof. Fromkem a projektuje novou výstavu v Hodoníně tentokrát ve spojení s umělci Krakovskými, jež se uskutečňuje už počátkem léta za účastenství obou výtvarných spolků polských Zera a Sztuky. Výstava tato byla jedním z nejpěknějších úspěchů v činnosti Sdružení. Než nezůstalo toho roku na tom. Už v červenci oplácí Sdružení návštěvu umělcům polským v Krakově a tu za živé účasti malíře Kossaka shromáždění umělci umlouvají se o možnosti společné výstavy na oslavu bitvy Grunewaldské a později výstavy všeslovanské v Krakově. K činům vždy pohotové Sdružení nelení a na den posledního října svolává do Přerova kongress, který všeslovanskou výstavu má ujednati.
Byl to pro Sdružení den povznášející. Vždyť jeho přičiněním svou součinnost a slovanské bratrství na poli eminentně kulturním dokumentují tu zástupci všech národů slovanských vyjímaje Rusy. Za umělce polské přijeli do Přerova Vojtěch ryt. Kossak s Vladimírem Tetmajerem a Leonem Kowalskim za spolek Zero a s nimi Zelechowski a Wodzinowski za Sztuku. Bulharskou Ladu zastupoval Jar. Věšín, bulharský odbor jihoslovanského svazu Alex. Božimolf a Štěpán Badžoff ze Sofie, za odbor srbský dostavil se Jiří Jovanowitch z Bělehradu, za odbor chorvatský Robert Auer ze Záhřebu, za odbor slovinský Ferdo Vesel z Lublaně. Chorvatské Družstvo Medulič v Dalmacii vyslalo k poradě Bronislava Deškoviče ze Splitu, Manes nechal hořkosti a vyslal prof. St. Suchardu, Jednotu výtvarných umělců v Praze zastupoval Al. Kalvoda. Sdružení mor. výtvarníků pak zúčastnilo se přiměřeným počtem delegátů. Vedle jmenovaných dostavili se i novinářští referenti z Krakova Lud. Stassiak a Vlad. Prokesch vedle četných referentů listů českých.
Mnoho bylo rokováno o umělecké součinnosti polsko-české a všeobecně slovanské jmenovitě také o osamostatnění slovanského umění na výstavách mezinárodních. Ryt. Kossak jako předseda Zera nadšeně propagoval myšlenku všeslovanské výstavy umělecké, jež vznikla současně v Polsku v hlavě Sienkiewiczově a na Moravě v hlavě Uprkově a sám napřed učinil první kroky, zaručiv si podporu města Krakova. Ujednání kongressu bylo všeobecně uvítáno s radostí. Význam usnesení a bratrské soudržnosti slovanské pak náležitě oceněn byl mimo úvahy časopisecké zvláště obsáhlým článkem uměleckého historika francouzského Williama Rittera v uměleckém měsíčníku pražském »Díle«.
Škoda, nastokrát škoda, že k všeslovanské výstavě v Krakově nedošlo. Byl by to býval nejen překrásný a ušlechtilý zápas mezi umělci, kde slovanská mohoucnost na poli umění s úspěchem mohla se dokumentovati vůči cizině, ale byla by to bývala i skvělá manifestace slovanské soudržnosti a bratrství na poli kulturním. Bohužel! Už na druhé schůzi delegátů slovanských umělců v polovici května 1910 do Hroznové Lhoty svolané byl předsedající Joža Uprka nucen s politováním prohlásit, že nejen výstava polsko-moravská pro r. 1910 určená padla, ale že vážně ohrožena je také pro r. 1911 projektovaná všeslovanská výstava v Krakově
Nedá se dnes psát podrobně o příčinách, jen tolik lze uvésti, že pořádání výstavy bylo jednak znemožněno v Krakově samém, jinak ztroskotání ideje způsobil i politický nátlak z Vídně, kde jak obyčejně německá žurnalistika ve slovanské kulturní součinnosti větčila politické státní nebezpečí.
Co teď?
Po dlouhé poradě v atelieru Uprkově byla konečně prohlášena následující resoluce:
»Shromáždění zástupci slovanských sdružení uměleckých vzali s politováním na vědomí, že výstava projektovaná na r. 1911 v Krakově nemůže býti uskutečněna. Současně usneseno nepouštěti cíl všeslovanské výstavy se zřetele a pracovati k tomu, aby v Praze v nejbližší době opatřeny byly místnosti a prostředky pro tuto výstavu. Schůze se zároveň usnáší, aby do komitétu příští výstavy byli pozváni také zástupcové ruského umění. Za účelem bližšího poznání doporučuje se sdružením uměleckým a spolkům zde zastoupeným, aby menšími výstavami vešly ve vzájemný styk a tak aby se připravovala půda pro příští všeslovanskou výstavu.«
Dále usneseno ještě pracovati k tomu, aby zřízen byl svaz všeslovanských umělců.
S trpkým sklamáním rozjížděli se zástupci uměleckých sdružení do svých domovů a to rozčarováni z krásných snů bylo tím trpčí, když se nakonec ukázalo, že všeslovanská výstava pro tu dobu ani v Praze možna není. Tak skvělá myšlenka – zdálo se – padala se stupně k stupni, ale – nepadla. Její provedení bylo jen na čas zastaveno a odloženo na dobu příhodnější. Upřímnost, s jakou se myšlenky umělecká sdružení ujala, jakož i opravdovost delegátů ručí za to, že myšlenka po čase znovu se vzepne a nakonec přece jen vítězně uplatní se v blahodárný čin. Nezáleží na nějakém roku odkladu. Velké věci spotřebují vždy mnoho času a úsilí, než símě jejich třeba už vzklíčené vzroste v krásný květ a vyzraje v živný plod.
Zatím Sdružení mor. výtvarníků nelení. S velmi pěkným úspěchem súčastňuje se korporativně výstavy v Kijevě na Rusi, kde kollekci moravskou vedle jiných kritiků zvláště vřele oceňuje Kuzmin mluvě místo o moravském umění výtvarném s nadšením.
Vedle výstav uskutečňuje Sdružení mor. výtvarníků část po části jednotlivé úkoly svého programu směřujícího mimo jiné k obrazovací akci vkusu, umění a techniky v řemeslech. K dílně Schlattauerově na tkaní gobelínů ve Val. Meziřící a malírně v Telči přidružuje se nově založená škola a dílna pro umělecké výrobky v Rožnově řízena bratry Jaroňky. Vedle této činnosti domáhá se Sdružení zřízení umělecké akademie v Brně a vydává pro své členy premie. Tak dostali členové už barevnou reprodukci J. Uprky »Studie k svatbě«, od Al. Jaroňka dekorativní majolikový talíř, od Ad. Kašpara původní lept »Valašská jizba«, od Franty Uprky relief z granitonu »Slovenská píseň« a v r. 1912 originální lithografii, portrét † spisovatele Viléma Mrštíka pořízený Kašparem. Mimo to Sdružení vydalo také svými členy illustrovalou knížku »Pohádky« s obálkou od Boh. Jaroňka a výpravou Köhlerovou, mimo serie cenných pohlednic svých členů.
Současně Sdružení podrobně řeší záležitost stavby Uměleckého domu v Hodoníně, pořádá výstavu v Olomouci v místnostech Gesellschaft der Kunstfreunde, kteráž společnost velmi vlídně našemu Sdružení nabídla své pohostinství. Při tom súčastňuje se Sdružení svou kollekcí dělnice-živnostenské výstavy v Prostějově a pořádá velkou výstavu na Štramberce, jež vedle morálního měla i velký úspěch hmotný. O této výstavě zvláště nadšeně psal známý přítel slovanského umění Will. Ritter ve francouzském časopise L'Art et les artistes. Konečně Sdružení na popud M. S. Watsona, přítele Slovanstva známého pod jménem Scotus Viatora, pouští se se svou výstavou a sbírkou výšivek slováckých i do Londýna, kde vystavujíc v galerii Doree klidí v časopisech anglických slova všeobecného uznání a příznivého ocenění. Při tom energicky pracuje Sdružení k tomu, aby na mezinárodních výstavách slovanské umění naší říše se osamostatnilo. Za účelem propagace svých cílů a snah pořádá Sdružení své plenární schůze v různých městech Moravy. Umělci tak přicházející s obecenstvem v potřebný družný styk. Na valných hromadách konaných vždy za přítomnosti velmi četných hostů z řad intelligence, zjednává se takto porozumění pro intence umělecké a budí zájem pro umění samo. Mimo to Sdružení skládajíc veřejně účty ze své činnosti, dokazuje jimi svou poctivou a opravovou práci na prospěch kultury našeho národa, získavajíc vedle toho pevný kmen přispívajících členů, kteří pak tvoří finanční základ plodné jeho činnosti. Tak ustavující valná hromada byla ve Valašském Meziříčí, druhá v Olomouci, pak v Kroměříži, v Hodoníně, Telči, v Brně, r. 1911 v Hranicích a r. 1912 zas v Brně. Svým průběhem slibná a hojným účastnestvím povznášející byla zvláště schůze v Hranicích. Fr. Kretz přednášel tu o zaniklé výrobě keramiky na Moravě položiv v resoluci důraz na to, že mnohostranné lidové umění vyžaduje vybudování odborných národopisných publikací a upozorňuje na potřebu, aby náležitá péče věnována byla národnímu vyšívání na školách, dále žádá, aby zamezeno bylo cizím ústavům a firmám vnášeti v neporušené naše kraje na Slovácku nové vyšívací methody a techniky sloužící pouze účelům výdělkářským a využitkování laciných a zručných našich venkovských dělnic na úkor domácího, svérázného vyšívání lidového, moravská ústředně pro lidový průmysl pak dbejž o udržování lidových uměleckých prací, organisování jich prodeje, zároveň nutno je také k tomu působiti, aby staré památky domácího lidového průmyslu nebyly předmětem obchodním a zachovaly se domovině.
Nelze pominouti mlčením také jednatelskou zprávu schůze Hranické, ve které J. Kafka odůvodňuje postavení uměleckého domu v Hodoníně a praví:
»Tvoříme z umělecké otázky na Moravě základní prvek kulturního života Moravu nově obrozujícího a tím zároveň spolutvoříme na poli národním a třebas vymyťujeme z našeho spolku veškerou činnost politickou, přece chceme ve mnohém býti politiky, jakých nová doba potřebuje. Vykonali jsmě všechny přípravné práce, kterých bylo třeba pro zdravou existenci Sdružení a jsme nyní již v onom stadiu, ve kterém třeba pomýšleti na tak trvalé osazení, aby z něho nečerpala jenom léta současná, nýbrž i celé generace budoucí, opírající novou kulturu o práci naši tak, jako my nyní žijeme z naší staré lidové kultury.«
A vzhledem k volbě místa pro umělecký dům praví:
»Netřeba hledati důvodů nových pro naše rozhodnutí. Jest už tak promyšleno a vžito, že my všichni jistě velmi těžce bychom se smiřovali s myšlenkami v tom směru novými. Středem uměleckého výtvarného života na Moravě může býti jen místo, ležící v ovzduší staré lidové kultury, poskytující umělecké tvorbě tolik života schopného materialu, jakého nemůže dáti tvořivému umělci žádná akademie«.
Pak Kafka ve své jednatelské zprávě mohl takto horlit pro Hodonín jako středisko uměleckého života výtvarného maje na podporu svých důvodů a důvodů celého, na věc solidárně nahlížejícího Sdružení celou řadu velmi zdařilých výstav Hodonínských, navštěvovaných nejen obecenstvem kraje, ale i publikem měst velkých, jež přijíždělo sem za uměním a maje za sebou také pevný kádr širokých vrstev, které za svůj přijaly umělecký program Sdružení a pomohly jej provádět.
To faktum, že teď Sdružení definitivně rozhodlo se pro postavení Uměleckého domu v Hodoníně, narazilo přirozeně na odpor z různých stran nejvíc jsouc odmítáno samým zemským výborem moravským, u kterého Sdružení dožadovalo se podpory hmotné a jenž za místo budoucího stánku výtvarného umění navrhoval hl. město Brno. Ale Sdružení neuchýlilo se s cesty nastoupené. Ne snad z umíněnosti a že se mu Brno zdálo příliš cizím, nesourodým s živlem moravským, jsouc dle běžného názoru v české své části více méně předměstím pražským, jako ne neprávem se o něm v německé jeho části mluvívá jako o předměstí vídeňském, ale proto Sdružení na svém stálo, že vše dobře po léta uvažovalo a na základě všestranných úvah v Hodoníně opravdu vidělo a vidí nejlepší místo pro své umělecké snahya pro další vývoj slovácké a moravské kultury. Toto určení Hodonína přesvědčivě obhajoval Kretz ve zvláštním článku Hodonínského listu, ale zvlášť pevně Hodonín obhájilo Sdružení samo ve své odpovědi, kterou za zamítavé stanovisko podalo zemskému výboru a jemuž také odůvodnilo, proč při volbě místa pominuto bylo Brno, jež ostatně bude míti svůj umělecký pavillon zřízený Klubem přátel umění.
Nuže dnes stojíme před věcí hotovou. Umělecký dům zbudovaný dle projektu arch. Blažka otvírá své místnosti ku potěše kolem dokola uvážíme, naznáme, že stánek pro slovenské museum a slovenské umění se slovenskou výtvarnou školou, dílnami, ateliery, sbírkami a moravskou obrazárnou nemohl jinde stát než v srdci té krásné země plné jásavých barev a výtvarnické krve, v srdci dosud zachovalé Slovače a že umělecký ten dům se stálou gallerií i občasnými výstavami je na pravém místě v Hodoníně jako ohnisku slovenského života na hlavní železniční tepně země moravské v kraji, který sám je skvělým jejím obrazem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Sdružení moravských výtvarných umělců rostlo a sílilo. Odešli někteří, přišli jiní, ale kádr přičinlivých pracovníků zůstával týž. Šli neúnavně za svou touhou, za svým snem, obětavě a neohroženě a třeba i proti všem, samostatní a odvážní. Mají nyní svůj pevný hrad hájený zbraněmi nejmodernějšími, zbraněmi práce a ducha. Tak vstupuje Sdružení v třetí dobu své plodné činnosti: provádění toho, co po vybudování uměleckého domu si předsevzalo. Zajisté, že při pevné vůli dočká se čase splnění i jiné tužby své – míti vlastní svůj umělecký časopis, ve kterém by to »své umělecky osobité a národní« mohlo účinně propagovat a dle potřeby i hájit.
Až do nedávna umělecký a kulturní život na Moravě jen živořil a pokud žil, žil a střebal z Prahy. Merhaut okřídleným svým slovem »Vůně Moravy« dal výraz tomu, co cítila s ním trojice pionerů moravské svéráznosti a umělecké mohutnosti v umění – Janáček v hudbě, Jož. Uprka v umění výtvarném a V. Mrštík v umění slovesném. Dnes výtvarné umění na Moravě má svůj vlastní proud rozlívající se v šíř i dál, jak dokazuje živý zájem obecenstva a velké návštěvy uměleckých výstav. Bylo-li dříve vzácností vidět na stěnách obydlí intelligenta zdobenou jen barvotisky a dá se předpokládati, že časem z domácností našich zmizí i fabrické nábytky i nevkusné malby stěn a banalní předměty dekorativní, že nahraženy budou věcmi opravdu uměleckými a vkusnými. Od propagace umění Sdružením výtvarníků moravských slibujeme si v budoucnosti i jiný vkusu odpovídající vzhled škol, národních, záloženských, radničních i všech jiných veřejných budov ba i těch řemeslných nevkusem kameníků znešvařených hřbitovů.
Nepochybuji o tom, že výtvarné umění na Moravě přičiněním Sdružení stále bude vzrůstat a že i ostatní odbory umělecké, majíce krásný příklad v družnosti a účinné i plodné práci výtvarníků, budou s nimi zápolit nejen v blahodárné činnosti, ale i ony umělecky svými kořeny zarývati se budou v živnou půdu moravské kultury hloub a hloub a budující své umění na základech kulturních tradic svérázné Moravy v jich duchu své umění hnáti budou výš a výš. To dokonce nebude separatismem. Naopak. Ne »proti vám«, ale vedle vás, za svobodu a rozkvět českého umění. Svobodu vnitřní i vnější. Ano – cizí znát, na cizím se poučit co dobrého a čeho se vyvarovat – ale budovat ze svého a na svém. Ze sebe vyrůstat a živnými plody své národní kultury se posilovat. Slovem »sví« musíme býti. Toť devisa moravských výtvarníků, jež devisou umění byla, je a bude i v hudbě a básnictví.
Také nepochybuji o tom, že ctitelé a vyznavači umění do nově zbudovaného stánku určeného výtvarnému a lidovému umění moravskému i na dále s láskou putovat budou sem v živé barvy Slovače, aby její krásou, její originalitou a jejími obrazy pokochat a pohladit mohli duši všednostmi života uštvanou. A instituce Sdružením zřízená asi nezůstane osamocena, ale i po jiných krajích Moravy časem míti bude svá umělecká ohniska třeba ve formách jiných.
Uměním proslula Paříž, uměním slynulo Řecko, uměním vzrostl Řím. Umění to bylo, kterým na kulturním závodišti celého světa předního místa a slávy dobyly si Hollandsko a Belgie, Weimar i Jena, Dánsko i Florencie, Benátky i Praha.
Uměním ke kulturní výši a slávě nechť také roste a vzkvétá naše drahá Moravěnka ke cti a chvále své a celého českého národa.
Staň se.

Diváky, 12. března 1913.


* Z dopisu Boh. Jaroňka."
Additional Information
Other Mediums listed
Participant Addresses listed
Members listed

+Gender Distribution (Pie Chart)

+Artists’ Age at Exhibition Start(Bar Chart)

+Artists’ Nationality(Pie Chart)

+Places of Activity of Artists(Pie Chart)

+Exhibiting Cities of Artists(Pie Chart)

+Catalogue Entries by Type of Work(Pie Chart)

+Catalogue Entries by Nationality(Pie Chart)

Name Date of Birth Date of Death Nationality # of Cat. Entries
Roman Havelka 1877 1950 CZ 5
Stanislav Lolek 1873 1936 CZ 7
Alois Kalvoda 1875 1934 CZ 5
Jakub Obrovsky 1882 1949 CZ 7
Joža Úprka 1861 1940 CZ 6
Antoš Frolka 1877 1935 CZ 4
Karol Lehotský Nov 16, 1879 Mar 4, 1929 RS 1
Oldřich Blažíček 1887 1953 CZ 4
Zdeňka Vorlová-Vlčková Apr 3, 1872 Oct 28, 1954 CZ 1
Bohumír Jaroněk 1866 1933 CZ 6
František Ondrúšek 1861 1932 CZ 2
Karel Wellner 1875 1926 CZ 1
Edmund Žižka Nov 16, 1880 1968 CZ 3
Martin Benka 1888 1971 CZ 2
Josef Koudelka Feb 4, 1877 Oct 28, 1960 CZ 1
Miloš Slovák Apr 12, 1885 Feb 18, 1951 CZ 2
Oldřich Lasák Dec 19, 1884 Nov 26, 1968 CZ 1
Recommended Citation: "X. výstava Sdružení výtvarných umělců moravských." In Database of Modern Exhibitions (DoME). European Paintings and Drawings 1905-1915. Last modified Apr 28, 2021. https://exhibitions.univie.ac.at/exhibition/1246