[45. Exhibition of the Union of Fine Artists Manes in Prague. Modern Art]

"Výbor Manesa [Committee of Manes]
Předseda [Chairman]: Otokar Novotný.
Výbor [Committee]: Jaroslav Benda. Ladislav Kofránek. Jan Kotěra. Herbert Masaryk. Vratislav Nechleba. Jan Preisler. Jaroslav Rössler. František Šimon. Otokar Španiel. Jan Štursa.
Tajemník [Secretary]: Rudolf Kořenek.
Výběr obrazů sestavil [Selection of Pictures by]: A. Mercereau v Paříži [in Paris].
Celková disposice a dekorace [Total Disposition and Decoration]: J. Zázvorka.
Plakát a katalog [Poster and Catalogue]: Jar. Benda.", n.p.

Nr. of pages: [PDF page number 29].
Holding Institution: Knihovna Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Mercereau, Alexandre: Úvodní slovo k výstavě, 9 p.

"Tato výstava jest nejúplnější ze všech, jež byly kdy pořádány na celém světě, aby představovaly hnutí zvané více i méně vhodně „Kubistickým“. Současně je jedna z nejdůležitějších počtem, rozličností a především hodnotou umělců, kteří v ní jsou zastoupeni.
Jestliže Matisse udeřil první ranou do povrchní myšlenky, kterou jsme měli o formě – k níž impressionisté, zaměstnaní především barvou, nepřičinili nového hledání, než že ji bořili – jiní malíři, vycházejíce mnohem spíše z Cézanna než od Matisse, snažili se dospěti k jeho úplné a logické konstrukci. Zdánlivé převrácení všech hodnot, které vidí v tomto novém umění mnohý, kdo neviděl pokusů přechodu, jest jen rozšířením a rozmnožením obvyklého způsobu vidění.
Přítomný vývojový pohyb vzbuzuje hněv mnohem méně proto, že je reakcí na uvolnění a rozptýlení neoimpressionistické, jako proto, že vrhá zmatek do obdivů již hotových, do mínění již navyklých.
Od chvíle opravdivého skandálu, který vypukl před prvními projevy seskupenými v Saloně Neodvislých v r. 1911 v pověstném sále 41., slavném od té doby análech historie nového malířství, kde vystavovali Jean Metzinger a Albert Gleizes – autoři prvního svazku vydaného o kubismu – Fernand Léger, Delaunay a Le Fauconnier, nový způsob plastického projevování nepřestával zaměstnávati mysle. Je to zřejmý znak životnosti, neboť když nedá se přijmouti jako móda, nelichotě nikomu mocí půvabů, jež by byly v dosahu všech, stal se tento způsob nutností právě pro své nové pravdy, které v sobě uzavírá.
Romantism Delacroixův, realism Courbetův a impressionism Manetův zarážely tím, že obsahovaly v sobě veškeru pravdu epochy – a pravdu vždy je těžko učinili chápatelnou – a protože jejich doba jako všecky epochy dávala u umělců přednost lži a lichocení.
Stejně tak i naše doba – doba značného dynastismu a intensivního dramatismu, kde elektřina aeroplany, automobily a továrny, kde tisíce vynálezů kvapně povstává, znásobuje naše vidění, sráží a zmnožuje naše pocity, rozvíjejí se a roubují se navzájem naše myšlenky a přeměňují našeho obecného ducha, naše doba cítí se urážena uměním, které v sobě pojímá veškeru její pravdu, které je v tomto proudu a v tělo akkumulací konů a vidění.
To neznamená ani v nejmenším, že by umělci, aby došli k synthése, měli z principu malovati všechna moderní strojová díla o kresliti hybné síly. To by bylo příliš simplistní pojetí. Tak jako dobrý fotograf, opatřený zdokonaleným apparátem a vybírající dobře své přírodní motivy i s jejich hrami světla, může dáti nejkrásnější obraz statický, právě tak dobrému kinematografu nic by se nevyrovnalo v podání obrazů dynamických.
Nic nemůže lépe než film, než snad jediná příroda, podati chvění řeky nebo listoví, hněv moře, ohnivý šíp blesku, zvolnou pohyblivost krásného oblaku, závratný běh vlaků, rozlet aeroplánu, půvabné pohyby ženy a vlnivá hnutí davu. Mechanika zabila toto pojetí umění reprodukovaného z přírody, učinivši je zbytečným. Už je konec těm dnům, kdy obdivovala se takováto hrůza: postava namalována na plátně jako živoucí, že až zdála se vystupovati z rámu a mluviti. Dnes je taková figura na tom lépe; vztyčuje se skutečně na promítacím plátně, otevírá ústa a s pomocí dobrého fonografu také mluví! Ne, na tomto poli je umělec poražen již předem a nemůže jiti dále. Má tedy jiný cíl než imitovati, co dělá tak dobře vesmír a co věda a průmysl kopírují až skoro k dokonalosti. Ostatně sama příroda nabadavá a stále bohatá v příkladech neudává cestu, kterou máme následovati, když z trocha šedé hlíny složí tisíc květů nejvzácnějších barev, nejpronikavějších vůní a nejrůznějších forem? Co bychom řekli, kdyby Nejvyšší Umělec podal nám místo rozkošného ovoce, osvěžujícího naši duši, jen trochu hlíny a kamení pod záminkou, to že jsou složky, z nichž čerpal tento zardělý hrozen a hedvábnou broskev?
Umělci nestačí popisovati poslední vynálezy, aby byl ze své doby. Uchopiti minutu a vtisknout jí mocnost věčnosti, v konečnu nechat obrážet nekonečno jak mohli učiniti metafysikové, to je snaha ušlechtilá a hodná oněch hrdinů, kteří jsou tvůrci. Vyjádřiti v souhlase s tradicí svého umění všechny živé síly tvořící zvláštní atmosféru, v nichž jejich talent se vyvíjí a mohutní; odíti nejskromnější předmět vesmírnou činností; odkázali k pravé nehodnotě – jež pro toho, kdo myslí, je zjevná – vše, co je pitoreskní a anekdotické: toto vše vede současné umělce. To je pro podklad. Pro formu jeho materialisace: podati na jediné ploše sto stránek, tisíc různých harmonií námětu se všemi jeho plochami a s jejich vztahy mezi sebou a okolím; jejich hodnotné přemístění, jejich přeformování hrou pohnutí, jímž jsou ovládnuty ony nebo my; zaznamenání jeho objemů a ploch; stupeň příbuznosti, který je váže k látkám okolním; podati v omezeném prostoru sta prostorů a sta dění; odpoutali z různých sfér, co je jejich podstatou a čím jsou vzájemně pojeny a vázány; užíti intuice a vzrušení, avšak také vědění a mathematického smyslu; konečně sdružiti tyto složky různorodé pro nás, kteří neumíme sjednotiti si vesmír jediným pohledem oka a jediným dojmem, a přiřaditi je a nechat je vytrysknout ve skutečné raketě, kde duši se rozjasní na znalosti celého světa a jeho nejrůznějších projevů.
Zjevně se projevuje z dnešního umění jeho druh jistého realismu, tak zvláštního. Naši umělci nejsou ani mystikové, jako byli obrazáři XIII. a XIV. století, ani idealisty dosti rhetorickými jako umělci rennaissanční, ani naturalisty, jako byla plejáda z r. 1830, ani naturalisty ve smyslu Courbetově, ani subtilními analytiky přelétavých dojmů jako neoimpressionisté. Chce ze všech sil integritu pravdy, proti reálnu zdánlivému. V souhlase s objevy vědeckými dnešní umění chce objeviti úplné zákony, hlubší než byly zákony včerejší. Tak jako postuláty, které stanovil Bolyai, Lobatschewski, Riemann, Beltrami a de Tilly, aniž by zničili postulát Euklidův, omezují jej do jeho pravého důsahu jednoho postulátu mezi jinými a zvětšují tak problémy, dovolujíce vrhnouti se mnohem dále v geometrii, stejně tak i moderní malířství nedělá si nároky na negaci všeho, co bylo uděláno před ním. Avšak nové axiomy připojují se k bývalým, a co bylo vrcholem, je již jen patou, na níž se zdvihá pomník nový. A není to jediné malířství – jež první, nutno to uznati, ukázalo cestu – nýbrž i jiné druhy umění jsou ovládnuty vlivy nové koncepce: sochařství, architektura, hudba, umění dekorativní jdou k týmž cílům, avšak s jinými prostředky, příslušejícími jejich povaze.
Od nejodvážnějších až k nejskromnějším, od nejstarších až k nejmladším – sestavení tohoto Salonu podává jasným způsobem okruh malířství. Sochařství, více omezené (neboť mistrovství získává se v tomto umění mnohem později než v uměních jiných a sochaři, kteří v této chvíli vidí se u cíle svých hledání, jsou vzácni) je neméně dokonalé hodnotou svých zástupců.
Řekl jsem na počátku této fragmentární studie, že byl to Cézanne, kdo roztrhl závoj, za nímž zjevily se nové prostory, ještě neprozkoumané. Pátrání těch, kteří přišli po něm, šlo ve stopách jeho díla, bohatého na povzbuzení, úzkostlivého v aspiracích a vroubeného zázračnými předtuchami. A hle, dostavily se skvělé realisace, jež dosahují zákonů možná definitivních, avšak zvyklostní routinéři a i také duchové, kteří statečně podporovali a přivedli k triumfům novatéry včerejška, se zuřivou nepřízní uštědřují novateurům dnešku všechny útoky zajištěné každé mladé generaci. Nechtějí viděti u kubistů než temné theoretiky, napojené nedozralými doktrinami. Jelikož se ví, že přední průkopníci jsou lidmi kultivovanými, dělá se, jakoby se v jejich dílech vidělo jen suché použití čistě intellektuálního principu, nedostatek citovosti a intuice. Tato tvrzení jsou naivní nebo zlovolná. Což je to zločin proti výtvarnému umění, jsou-li naši umělci vzdělaní? To nejsou snílkové omdlévající jedině pod povrchními cetkami přírody, nýbrž oni myslí, jsou přístupni mocné a mnohotvárné kráse svého století; probadávají hmotu a znají znovusložiti, co je skryto zběžným očím. Zdají-li se mezi nimi někteří příliš přísnými ve své disciplině, je to proto, že umění má pro ně také přesnost poučky?
Theorie? Znám nějakého mezi nimi a nikoliv těmi nejmenšími, který před několika měsíci odpověděl revui dotazující se po jeho obrazech vystavených v Podzimním Salonu: Ve svých obrazech chtěl jsem vyjádřiti čistě tři velké principy: 1. ve skladbě chtěl jsem vyjádřiti počáteční rovnováhu souhrou čar, ploch a objemů; 2. ve vztazích forem vlivy, které na sebe vzájemně vykonávají svým umístěním v prostoru obrazu; 3. realitu objektu nikoliv nazíraného z jednoho podmíněného bodu, nýbrž definitivně znovuustaveného dle výběru pohledů, jež mi dovolí můj vnitřní pohyb.
Vidím tu jistě velice zřejmou vůli, jež předchází koncepci každého obrazu a která je u všech; jsou-li tato dogmata, pak jsem si jist, že neochromují a že neznehodnocují citovost zrovna tak, jako principy perspektivy, vštěpované v akademiích, jako theorie valeurů nebo applikace chemických objevů Chevreuilových na rozklad tónů a na komplementární barvy.
Přítomné umění je uměním osvobozujícím; dílo těchto umělců je vypoutáním se. Ve chvíli, kdy umění hrozilo zahynouti jednotvárností, mohutní živá větev a slibuje rozkvět tak bohatý a účinný, jako byly rozkvěty předcházející. Ustavuje se nový řád. Vzpruha nepředvídanosti probouzí novou naději v naší citovosti, znavené ustavičným opakováním. Sesiluje se zájem o díla, a co některým zdálo se nepořádkem, zjevuje se nám jako harmonický rythmus. Zvykáme si na odhalení hodnoty tak vnitřní a jsme vděčni těmto umělcům, že vyplnili svůj osud, zjevujíce nám tak útlé intuice našich duší a dávajíce nám tak intensivně pociťovati novou živoucí krásu našeho moderního lidství.
Praha uvidí na této výstavě celý svazek námah a rovnoběžnost hledání, které mohou poučiti o rozvinu tohoto umění, jehož mocnost má být obdivována i když je nemilujeme. Zastoupeni jsou jedni z nejtypičtějších a nejlepších představitelů této nerozkladné tendence století. Ponechávám místo jim: mají důkazy výmluvnější než jsou moje. Zajímajícího se a svědomitého diváka přesvědčí svojí vlastní silou, a doufám, že naleznou v elitě hluboký ohlas."

"Plastika", cat. no. 115-147
"Oddělení české. Výběr p. Mercereaua (bez jury výboru)", cat. no. 148-188

Other Mediums listed
Participant Addresses listed